|
BOLZANO, BERNARD (1781-1848), v Čechách žijící syn Itala a Němky, svobodomyslný katolický kněz, jejž metternichovská reakce zbavila profesury náboženství na univerzitě pražské, důvěrný přítel předáků české obrozenecké generace z první polovice minulého století, měl veliký vliv na duchovní vývoj našeho národa; v době největšího rozmachu německé filosofie idealistické, jejímuž vlivu se neubránila ani střízlivá Anglie, ba ani Amerika, Bolzano se proti ní postavil se vší rozhodností a značně omezil její pronikání do naší země. (E. Winter, B. Bolzano und sein Kreis, str. 137) Přiklonil se spíš k racionalismu Leibnizovu – říká se mu „český Leibniz" – a obnovil jeho monadologii; třebaže filosofie náboženství byla jeho vlastním a přirozeným oborem, největšího, opravdu světového významu dosáhl svou matematikou, a zejména logikou. Husserl (v. t.) prohlásilo jeho Vědosloví (Wissenschaftslehre), že to je spis, který daleko převyšuje vše, co bylo kdy napsáno o systematické logice; vybudoval na Bolzanovi svou obávanou fenomenologii. Řeknu-li „člověk je smrtelný", vyslovil jsem soud, k němuž jsem došel určitým aktem myšlení. Soud je tedy cosi osobního, individuálního; má však obsah, který platí, ať si jej myslím nebo ne, ať jej vyslovuji nebo nevyslovuji; tento obsah je tedy naprosto nezávislý na mém myšlení, nebo, řečeno po kantovsku, na kategoriích mého intelektu. Bolzano říká tomuto – zní to paradoxně – na myšlení nezávislému obsahu myšlení věta o sobě (Satz an sich). To ovšem nemá pranic společného s Kantovou „věcí o sobě" Věta o sobě ovšem může být také nepravdivá; je-li pravdivá, totiž vypovídá-li něco tak, jak tomu vskutku je, nazývá se pravdou o sobě (Wahrheit an sich). Stanovení těchto pravd o sobě je jeden z nejúspěšnějších pokusů o omezení subjektivismu, do něhož zabředala evropská filosofie. Na pravdě o sobě nemůže nic změnit ani sám Bůh; ostatně, jednou z hlavních objektivních pravd je, že Bůh existuje. Bolzano měl veliké pochopení pro otázky sociální. Byl stoupencem rovnosti majetku, zrušení práva dědického, přiznával dělnictvu právo bojovat stávkami o zlepšení pracovních a mzdových podmínek, propagoval družstevnictví; příčiny bídy neviděl v nedostatku zbOŽÍ, nýbrž v špatném společenském zřízení. Věřil, že „přijde čas, kdy se celé lidstvo bude pokládat za celek, jehož výrazem bude unie či federace všech států" (O nejlepším státě, Das Biilchlein v. besten Staate; srovnej Vozka: B. Bolzano, první moderní socialista v Čechách.) Mezi českými mysliteli našel Bolzano stoupence ve Vincenci Zahradníkovi (1790-1836), autorovi logiky Počátkové umění myslitelství. V etice (Filosofické pojednání o vnitřní a zevnitřní povaze ctnosti) vyslovil Zahradník názor, že mravní cit a svědomí jsou apriorní, tj. byly každému člověku od Boha přímo vštípeny. [BACK] |